Twinky vypráví 10 ...

italie00-02 italie00-01

JE NA DOVOLENÉ S RODIČI

Zdravím všechny naše příznivce a fandy, mám pro vás jedno malé překvapení. O naší cestě na první světovou výstavu jezevčíků vám tentokrát nebude vyprávět Twinky, ale já - malá Nikolka. A proč? Protože jsem živoucím důkazem tvrzení "mládí vpřed". Moje máma Twinky je už zasloužilá babička a prý mi ráda přenechá štafetu. Navíc už na dovolené byla dvakrát, kdežto já ani jednou. A když někdo někde není, těžko o tom může vyprávět, že? Tak proto.

A protože je moje panička velmi aktivní při tvoření rukopisu (já psát neumím a musím jí vše diktovat) a velmi neaktivní při přepisování do PC, rozhodla jsem se vám naše příběhy z dovolené dávkovat po částech. Jinak byste se asi nedočkali. Trpělivost moji přátelé, paničku budu do psaní tlačit dnem i nocí.

Kapitola 1 - ODJEZD

Když už mám tedy tu příležitost ohromit vás svými vypravěčskými schopnostmi, vezmu to pěkně od počátku a dopodrobna. Někdy v zimě se panička dozvěděla, že WUT (pro neznalé přeložím: Welt Union Teckel) pořádá 1. světovou výstavu jezevčíků. V Bologni. Pro "zeměpisné neználky" upřesním. Bologna je město v Itálii ležící přibližně uprostřed její horní poloviny, těsně nad Apeninami. Ve chvíli, kdy bylo na 100% rozhodnuto o účasti, přišly na řadu všemožné varianty pobytu. Po velkém přemýšlení (není mi jasné, kdo z naší smečky by toho byl schopen) vyhrála varianta udělat pejskařskou partu a vyrazit takřka na otočku, možná s krátkou návštěvou něčeho historického. Napadly mě jen historické vykopávky. Kdyby to byla nuda, vždy se tam najde dost kostí na žužlání. Než jsme stihla svůj nápad všem sdělit, přistál mi od mé mámy Twinky lehký políček s doporučením držet jazyk za zuby. Jak se tu má člověk, resp. pes, kreativně rozvíjet, když mu utnou myšlenku hned v zárodku?

Jízda na otočku nepřežila déle jak měsíc, většina členů party postupně odpadla, až padla celá tato varianta. A tak se vymýšlelo dál a vymyslelo se, že pojede panička se svou kamarádkou Evou a s vybranými psy. Tento návrh také záhy padl, jelikož Eva se chystala do Itálie 14 dní před tím a řekla, že je zbytečné tam jezdit 2x za sebou a přišla s "geniálním" nápadem.

Ať jede panička s rodiči a ona zatím bude hlídat zbylé psy, štěňata, králíky a barák. Panička, nevím proč, po ní hodila úděsný obličej, oproti jejím rodičům (našim starším páníčkům), kteří začali projevovat vzrůstající nadšení. Semínko bylo zaseto. Zkoušela sice Evu ještě chvíli přemlouvat, že toto jí rozhodně udělat nemůže, nakonec ale rezignovala a pomalu se začala smiřovat se svým neblahým osudem. Ani se moc nemýlila.

Na závěr se rozhodovalo o tom hlavním, totiž o psích účastnících zájezdu. Volba padla na Fergie, Indyho, Myšku a mě, malou Nikolku. A začalo nezbytné předodjezdové martýrium. Shánění ubytování, plánování cesty s psími přestávkami, přihlašování na výstavu, kalkulace potřebných financí, a spoustu dalších, podle mě zcela zbytečných záležitostí. Lidi s tím nadělají, vezmu obojek, hupsnu do auta a jedem, ne?

Den D, čili den odjezdu... Aha, chybička se vloudila. Trefnější asi bude den O. Tak znova.

Den O se blížil rychlostí zdrhajícího jezevčíka, nervozita rostla, nikdo nic nestíhal, pořád se mluvilo o daních, uzávěrkách a jiné "člověčí latině". Copak je pro lidi na datu 30. červen tak důležitého?

V den O mínus jedna byla stanovena hodina odjezdu na pátou až šestou odpoledne. Podle stupně rozpracovanosti příprav a rozbalenosti krámů bylo nad psí tlapku jasné, že dodržení stanoveného času bude pro naše páníčky stejně nesplnitelné, jako pro mě respektovat slovo fuj. A měla jsem pravdu. V předvečer dne "O" byl čas odjezdu posunut o dvě hodiny. Když konečně nastal dlouho očekávaný čas O, čili skutečný čas odjezdu, všichni zjistili, dle mého očekávání, že nikdo nic nestíhá a došlo k dalšímu posunu. Starší panička rozhodla, že nejlepší bude posun na neurčito. Kolem 21 hodiny naše panička rezignovala, v poklidu balila a čekala, až z ústředí dorazí pokyn k odjezdu. Nebudu zdržovat podrobnostmi, jako jsou například telefonické rozhovory naší paničky s jejími rodiči, které v té chvíli byly na hony vzdálené něčemu podobnému jako je úcta k rodičům.

Pokyn k odjezdu nakonec přece jen dorazil a to nad ránem. Přesněji ve čtyři ráno. Panička vzala naše tři tašky, jednu její, jednu psí a jednu s označením "důležitá". Obsahovala dle jejího mínění takové nezbytnosti, jako jsou jezdecké boty a přilba, ploutve, potápěčské brýle a šnorchl, nafukovací matraci a míč. Mám na to svůj názor, ale budiž. Celou cestu brblala něco o tom, že si není vědoma nafukovacích schopností páníčkova auta. Tuším, že od něj dostala avízo ohledně stupňujícího se balícího amoku starší paničky. Do auta se už údajně nevejde ani psí chlup a to jsme ještě nedorazili my. A také jsem zapomněla zmínit ještě naši psí klec. Nakonec jsme ji stejně brali zbytečně. Tedy podle mého názoru. Jediné její využití bylo, že sloužila jako protizdrhací zábrana mezi dveřmi apartmánu. Jaká špinavost!!!

Po příjezdu na místo srazu se situace ukázala být o mnoho horší, než byly paniččiny nejčernější představy. A to má poměrně velkou představivost. Vedle auta se tyčila obrovská hromada tašek, báglů, igelitek, krabic a jiných všelijakých "obalů". Vše bylo asi tak 2x větší než auto a to se tam, prosím pěkně, měli vejít ještě tři dospěláci a čtyři mini jezevčíci. Naše panička se bláhově domnívala, že to jsou veškerá zavazadla jejích rodičů. Jak hluboce podcenila balící schopnosti své matky se dozvěděla vzápětí. Přišel paniččin otec se svými zavazadly! V jedné ruce malá taška a sada rybářských prutů, v druhé ruce box s háčky a vlasci. Aspoň, že žížaly zůstaly doma.

Panička si s hrůzou uvědomila, že celá ta hromada má jediného majitele. A to její mámu. Dle nasupeného výrazu v páníčkově obličeji mi bylo jasné, že otázkou počtu zavazadel se zabývají už dlouho, velmi intenzivně a že páníček zatím prohrává na celé čáře. Přidali jsme naše tři zavazadla k té hromadě a moudře se odebrali do paniččiny kanceláře. Ani ne za deset minut už jsme všichni "tloukli špačky". Za dvě hodiny byl budíček, prý je vše naloženo a odjíždíme. Během těch dvou hodin starší panička roztřídila svou hromadu na zavazadla potřebná, méně potřebná a zcela zbytečná. Dostala se na polovinu původní velikosti a podařilo se jim to s páníčkem vše nacpat do kufru auta. Použili osvědčenou metodu "jestli ten kufr během cesty někdo otevře, všechno se vyvalí ven a už to tam nikdo na světě nedá zpět". Výsledný čas? "O" plus 12 hodin!!! Naše panička má zpoždění skoro pořád, ale nad 3 hodiny se ještě nedostala. 12 hodin je rekord rodiny.

italie01-01 italie01-02 italie01-03

Kapitola 2 - CESTA, PŘÍJEZD DO CASA CHELI A POČÁTEK POBYTU

Samotná cesta nepřinesla nic mimořádného, zvlášť nudnou se stala poté, co jsme si chtěli zpestřit čekání v koloně štěkáním na popojíždějící auta, což panička zatrhla hned v zárodku. Člověk, tedy vlastně pes, si přece musí při dlouhé cestě protáhnout tělo, nemám pravdu? A nejvhodnější je začít u hlasivek, říkají chytré knížky. Tedy aspoň myslím, že to říkají. Musí to přece říkat.

Najít v Itálii místo našeho nového, i když jen dočasného, domova, by nebyl až tak velký problém. Nebýt ovšem odvěkých potíží s mužskou ješitností. Měli jsme sice od majitelů naší usedlosti perfektní popis cesty, bohužel k naší smůle si páníček usmyslel, že jako "pán tvorstva" to musí vědět líp. Přes odpor paničky, která s očima zabořenýma do mapy vytrvale tvrdila, že odbočka na Firenze Süd ještě nebyla, si prosadil svou teorii o minutí sjezdu a donutil nás sjet z dálnice. Jak se záhy ukázalo, pravdu měla panička. To už nic nezměnilo na faktu, že jsme byli rázem odsouzeni k ježdění dokolečka Florencií. Zde se názorně projevil problém mužské části populace s jejich egem. Když jsme potřetí během jedné hodiny projížděli kolem stále stejného kostela a páníček se stále odmítal zeptat na cestu se slovy: "Jen blbec by nedokázal najít cestu z jednoho konce města na druhý", došla paničce trpělivost a vypravila se do nejbližšího hotelu pro radu. Dám v sázku všechny blechy co mám v kožichu, že ten hotel už jsme také párkrát viděli. Vrátila se vybavená mapkou města a během 15-ti minut jsme již byli z Florencie venku. A světe div se, dokonce tím správným směrem. Já to říkám pořád, nebýt nás ženských, chlapi by vymřeli a svět by se sesypal jak domeček z kostí. Nebo se říká z karet? Jak to mám vědět, vypadám snad jako karbaník?

Do naší usedlosti Casa Cheli jsme dorazili bez bloudění a dalších problémů, kromě malé drobnosti. Venku už byla tma jak v liščí noře. Přesto se nám dostalo od sympatické a milé paní domácí vřelého uvítání. Vysvětlila nám, jak to zde chodí a extra pozornost věnovala nám pejskům. Čili, dostali jsme s okamžitou platností zákaz lovu slepic, hus, koček, domácích psů i jejich štěňat. Panička nezůstala pozadu a ihned zákaz rozšířila i na sousední usedlosti a jejich obyvatele. Tak co tady, proboha, budeme celou tu dobu dělat? Naštěstí jsme brzy objevili skulinku mezi všemi těmi nařízeními a zákazy. Nikdo nezakázal "lovit" koně a zajíce, čehož jsme v následujících dnech náležitě využili.

Páteční ráno nás přivítalo kokrháním místního kohouta a nesměle vykukujícími slunečními paprsky. Na toho kohouta si ještě budu muset posvítit, u nás na vesnici takhle drzé ptáky nemáme. Kohout přeci není to samé jako slepice, ne? Pokud mě pamět neklame, v zákazu se mluvilo pouze o slepicích, ne o kohoutech. Nedá se nic dělat, musíme to příležitostně otestovat. V půl sedmé se nám podařilo s vypětím všech sil vzbudit paničku. Každý na to máme své metody, nejúčinnější se ukázal postup, který volí Frgy. Vleze buzené oběti na obličej a svým břichem jí zalehne nos a pusu. Dostali jsme 10 minut na vyvenčení a v 6,41 už panička zase spala. Jak se ukázalo hned další ráno, bylo to poprvé a také naposledy, co se nám ji podařilo takto brzy vzbudit. Ale kampak na nás! Během následujících dnů jsme systém buzení přepracovali a dovedli takřka k dokonalosti.

V 6,00 vyrazil ten z nás, kdo potřeboval nejakutněji na WC, vzbudit starší paničku. Ta má lehký spánek a většinou to nezabralo víc jak 2-3 minutky. Ta šla vzbudit mladší, tedy naši pravou paničku, která buď dobrovolně vstala (to byla ta méně častá varianta) nebo zabrblala něco o trhnutí nohy a venčení se nekonalo. Doporučované trhnutí nohou jsem zkoušela a nefunguje to. Čůrat se mi chtělo pořád. Ptala jsem se Frgy, zda nedělám něco špatně, ale jen zakroutila hlavou a strčila ji zpátky pod peřinu. Asi to bude zase nějaká z podivných člověčin. Druhé budící kolečko jsme zahájili v 6,15 a to již většinou proběhlo úspěšně. Asi na té rodičovské autoritě něco bude.

Druhé vstávání následovalo kolem 11 hodiny, v tom my ovšem prsty nemívali. Páníčka do toho nepočítám, o prvním vstávacím kole neměl tušení a o druhém pouze mlhavě. Jeho čas přicházel nejdříve v poledne. Tvrdil, že myslí na blaho rodiny a dělá to jen a pouze kvůli ní. Spojuje prý snídani s obědem a tím šetří peníze. Nemyslím, že mu to někdo věřil.

Po snídani (důležitá věc) a po ranní hygieně (úplná zbytečnost), následovalo druhé páteční venčení. Tedy pokud se to první dá vůbec za plnohodnotné venčení považovat. Druhého venčení se ujala starší panička. Bylo to její poslední samostatné venčení. Indy málem přišel o přední zuby, já jsem objevila v křoví slepici sedící na vejcích a patřičně nahlas jsem to okomentovala a Frgy našla "voňavou" hromádku a okamžitě si ji vetřela do kožichu. No co? Zákaz "povídat si" se slepicí v křoví nikdo nevydal. Jen Myška se zachovala jako dáma a vrátila se bez poskvrnky. Ihned poté, co naše panička za peprného okomentování vykoupala Frgy, zhodnotila naši, dle mého velice úspěšnou, vycházku. Starší panička byla shledána k samostatnému venčení čtyř psů jako naprosto nespolehlivá a byl vydán příkaz chodit s pomocným dozorem v podobě páníčka.

Mezitím, než panička vykoupala Frgy, zkontrolovala Indymu zuby a pro jistotu prohlédla Myšku, starší panička nachystala překvapení. Bylo jenom pro nás. S páníčkem to málem seklo a panička prohlásila, že ona po nás neuklidí ani vlákénko. Čekaly na nás 3 plyšáci. Abyste rozumněli paniččině poznámce o neuklízení vlákének. Plyšáky je vždy třeba před použitím pečlivě upravit. Oči, uši, nos a všechny ostatní "přečuhující" části se musí odstranit, dále vydlabat výplň a rozmetat ji po celé místnosti. Vynikající zábava, skoro stejně dobrá, jako lov slepic. Jen Frgy se neúčastnila. Po nedobrovolné koupeli trucovala na gauči.

Po obědě, pokud se jídlo ve čtyři odpoledne dá nazvat obědem, se šla panička vyčvachtat do bazénu. Vrátila se celá nafouklá, prý si dala "50 bazénů". Jaksi ovšem zapomněla dodat, že místní mini bazének má na délku s bídou 8 m a na šířku 4 m. Zatímco byla pryč, starší panička pořád dokola cpala vatovou náplň do našich plyšáků a zašívala je, abychom je mohli nejpozději do pěti minut opět "vykuchat". Zároveň stihla s páníčkem prodiskutovat otázku "chlastu", když mu tvrdila, že veškerý konzumovaný alkohol se musí dělit půl na půl. Páníček oponoval, že jeho větší tělo logicky potřebuje alkoholu více a dělení na půl na půl je tedy naprostý nesmysl. S těmito argumenty samozřejmě u starší paničky neuspěl. Odebral se do ložnice, chvíli tam něco přehraboval a s triumfálním výrazem ve tváři přinesl jakýsi časopis. Nalistoval článek tzv. "hlavy pomazané", že mužský metabolismus funguje jinak než ženský a tudíž snese větší množství alkoholu. Panička se to přečetla a celou diskusi uzavřela slovy, že na velikosti nezáleží, tělo jako tělo, dělit se bude půl na půl a basta. A bylo.

Po této "přínosné" diskusi panička rozhodla, že tlachání bylo dost a je načase vyrazit dělat něco akčnějšího. Dle informací paní domácí se měl dva až tři kilometry od nás nacházet koňský ranč Valebonna, kde se měli dát půjčit koně na vyjížďky. A tak jsme vyrazili hledat koně. Hned po prvním kilometru jsme narazili na ohradu, bohužel prázdnou. Protože cesta dál nevedla a nikomu se nechtělo se vracet, rozhodl páníček vzít to zkratkou přes ohradu. Starší panička celou dobu pištěla, co prý budeme dělat, jestli to není ohrada pro koně, ale pro krávy a vyřítí se na nás nějaký rozzuřený býk. Na to jí páníček řekl, že býk by určitě nebyl volně v ohradě, jedině vůl a to prý také těžko, protože jediný vůl v celém širokem okolí je on, když leze ven v takovém vedru. Naštěstí hned za ohradou začínal les, kde byl příjemný chládek. Páníček za nás začal škemrat, ať nás pustí navolno, což panička se slovy "děj se vůle boží" nakonec udělala. První, co jsme našli a pečlivě ohlásili, byl podivně oblečený pán s podivnou výbavou a ještě podivnějším psem. Panička se ho snažila zeptata na cestu ke koním, ale podivný pán byl ve škole nejspíš mimořádně imunní vůči výuce anličtiny a neuměl ani slovo. Což, jak se později úkazalo, bylo v této části Itálie naprosto normální. Jeho pes vypadal stavbou těla trošku jako větší foxlík s hlavou půjčenou od kolie. Srst měl světle béžovou, krátkou a kudrnatou jak pudlík. Zdaleka nejzajímavější se nám zdál jeho čumák. Byl celý od hlíny a jemu to vůbec nevadilo. Když říkám "byl od hlíny" nemám na mysli to, že by byl trošku umazaný, ale to, že byl celý obalený hlínou, včetně nosních dírek, které byly hlínou naplněné až po okraj. Neměli jsme moc času přemýšlet o tom, kudy dýchá a odsvištěli jsme zpátky do houští. Výbava jeho páníčka sestávala z nástroje podobného katově sekyrce, ale zdála se menší a byla víc do oblouku. Přes rameno nesl plátěný pytel. Panička prohlásila, že určitě hledá lanýže. Nejsem si tím úplně jistá, ale vzhledem k tomu, že nikoho nenapadlo lepší vysvětlení, byla tato teorie jednomyslně přijata. Nás se nikdo na názor neptal, beztak ani nemám ponětí o tom, co to lanýž je.

Další překvapení nás čekalo za lesem. V olivovém háji jsem objevila něco úžasného a to zajíce. Ne jen jednoho, rovnou dva. Na co čekat, okamžitě jsem se dala do lovení. Indy, Frgy i Myška mě v tom bohužel nechali samotnou, hloupě se nechali chytit od paničky dřív, než jsem jim svůj objev stihla ohlásit. Už mě to její "cvičené voko" štve. Všechno zajímavé vidí zároveň se mnou. Ale tentokrát jsem byla rychlejší, jen jsem nepředpokládala "zradu" ze strany starší paničky, která mi nadběhla a zákeřně mě odlovila. Ale pelášili pěkně, ušáci jedni.

A protože koně jsme neobjevili, otočili jsme to k domovu. Celou zpáteční cestu jsme šli po silnici, což nejhůře nesl Indy. Pravda, rozpálený asfalt bez koušíčku stínu nedělal dobře nikomu, ale 2 km se to snad dá vydržet. No jo, chlapi, ti prd vydrží. O to víc Indy ocenil pravou kamennou podlahu v našem apartmánu. Jak ta nádherně chladí. Ani nám nevadilo, když paničky odjížděly do krámu na nákup a páníček šel k domácím koukat na fotbal. Jakous-takous aktivitu projevila jedině Myška - zvedla na vteřinu hlavu. Ostatní, mě nevyjímaje, jsme pro jistotu předstírali smrtelnou únavu, aby snad někoho nenapadlo, nás znova hnát ven. Jen Indy možná nepředstíral.

Další "kulturní" zážitek čekal na paničky cestou z nákupu. Vracely se přesně v čase končícího zápasu Itálie proti "nevím komu" a protože Itálie vyhrávala, zažily na vlastní kůži fotbalovou vášeň italských fanoušků. V každé pidivesnici byla pidihospůdka a v každé takové bežela maxitelevize. A protože tyto maxitelevize zabíraly skoro půlku hospodské místnosti, byly židličky vyndané před vchody. Pokud chyběl chodník, což bylo většinou, jednoduše se židličky postavily na silnici. Na nich poskakovali fandící venkované a protože se každá vesnička v této horské oblasti skládá jen z pár kamenných baráčků, nikdy nebylo v hospůdce více jak 4-5 lidí, většinou pokročilého věku a typického vzhledu. Všichni měli stejně ušmudlané kalhoty neurčité barvy a střihu, kostkovanou flanelovou košili, na hlavě bekovku s anténkou, tvář obrostlou bílým několikadenním strništěm a nikdo z nich se nemohl chlubit více jak čtyřmi zuby. Ale na každém domě ve vesnici vlála italská vlajka. Pro Italy je fotbalové mistrovství zjevně srdeční záležitostí.

Paničky se vrátily samozřejmě za tmy a protože pan domácí měl po vyhraném zápase mimořádně dobrou náladu, přišel se nám pochlubit podvodním osvětlením bazénu. A tak jsme ještě před půlnoční večeří museli absolvovat jedno čvachtání. Panička si libovala, prý se vznášíte v bazénu, počítáte hvězdičky na obloze, občas vám nad hlavou neslyšně přeletí netopýr či sova a pak si rozbijete čumák o kandelábr, když jdete potmě domů. Skutečně úžasné.

italie02-01 italie02-02 italie02-03
italie02-04 italie02-05

Kapitola 3 - SLASTI A STRASTI POBYTU

Sobotní ráno začalo "výměnou názorů" mezi páníčkem a starší paničkou. Jako vždy za to mohla naprostá prkotina - neuklizené nádobí od předešlého večera. Já jsem vám totiž zapomněla říct důležitou věc. Hned po příjezdu se snažila starší panička prosadit "pravidla hry na dovolené". To jako: co kdo bude dělat, uklízet, hlídat, o co se bude starat a podobně. Dle názoru ostatních zcela nesmyslné věci. Naše panička a její táta totiž zastávají názor, že "nějak bude", "nějak bylo" a "ono se to nějak vyvrbí". Což přivádí k naprostému šílenství naši starší paničku, která si bez plánování snad ani nedojde na záchod. Jediné, co se jí nakonec podařilo prosadit, byl systém "likvidace nádobí". A to takto: když starší panička chystá žrádlo, padron, jídlo, ostatní se musejí podělit o úklid ze stolu a zpracování nádobí. Páníček prohlásil, že on v žádném případě nádobí umývat nemůže, protože se mu pak loupe kůže na rukou. To je ale ošklivé, vydávat se kvůli trošce práce za hada. Naší paničce to bylo fuk, a tak se nakonec dohodli. Panička bude nádobí umývat, páníček ho bude uklízet a sklizení ze stolu vyplyne podle situace. Na což st. panička protočila oči jak Hurvínek a prohlásila, že je móóóc zvědavá, jak tohle bude fungovat.

A to se právě ukázalo hned to sobotní ráno. Panička v noci uklidila ze stolu a nádobí umyla, páníček ovšem neuklidil. Když ráno vstala starší panička a objevila hromadu neuklizeného nádobí (nešla přehlédnout, jak se bláhově domníval páníček), začala bublat. Páníček se ji snažil uklidnit slovy, že to při nejlepší vůli uklidit nešlo, protože když šel spát, už byla venku tma a tudíž to nádobí nemohl vidět. S úsměvem jsem si pomyslela něco o existenci vypínače a žárovky. Všem nám bylo nad psí blechu jasné, že mluvit v tomto případě o jakékoliv vůli k úklidu nádobí je pouhé tlachání do větru a celé to je nepříliš povedený maskovací manévr zakrývající páníčkovu lenost. Dle našeho předpokladu to vyvolalo stejnou reakci, jako chytit kočku za ocas. Těsně před "výbuchem" stihla panička zmizet k vodě, dala si svých 50 minibazénů a vrátila se akorát ke snídani.

Po snídani jsme začali projevovat mírnou nervozitu, aby snad páníčci nezapomněli na naši vycházku. Návrh na pokračování spaní jsme utlumili dříve, než ho někdo stihl zrealizovat. Dám vám krátký návod. Úplně stačí, když začnete běhat po pokoji, brát boty, ponožky, slipy, po krátké honičce si to necháte sebrat, občas štěknete, škrábnete na dveře, perete se. Prostě dělat bugr. Na vytouženou vycházku se nakonec vyrazilo a byla velmi, velmi dlouhá.

Šli jsme pořád z kopce dolů, chvíli lesem, pak olivovými háji, které se střídaly s vinicemi. Všude samá krásná vůně. Zaječina, ptačina, myšina, ovčina i kravina. Nádhera. Frgy šla "na volno" od samého začátku, jí zajímá stejně jen zaječina. Ovšem pouze do chvíle, než zjistí, že stopa míří do křoví. To na naši princeznu není. Honit ptáky je hluboko pod její úroveň a hledat myši v blátě? To se k její úrovni ani nepřiblíží. O ovcích a krávách nemluvě. Indy a Myška dostali volno až v olivovém háji a já pořád nic. Furt mě táhli na navijáku. Pravda, je osmimetrový, ale co to pro mě je? K uspokojení mých potřeb by musel být osmisetmetrový. Pustili mě až po hodině pochodu, ve chvíli, kdy měli pocit, že už jsem dostatečně unavená. Jenže, kampak na mě s únavou. Já si svou chvíli vždycky najdu.

První útěk si připsal na konto Indy a to v lese. Pak byl dlouho klid, Frgy ani Myška se na nic nezmohli a já jsem nemohla. Po dvou hodinách střídavého čekaní a pochodování začala starší panička fňukat, že jí dochází voda, a že je to pochod smrti. My jsem v té době už také byli bez vody, nicméně stále nám zbývalo dost sil na sprdnutí dobrmana hlídajícího osamělou usedlost. Vděku se nám nedostalo, i když naše "akce" vytáhla ven všechny obyvatele stavení a páníček tudíž mohl požádat o doplnění vody. Co by bez nás dělal, nemám tušení. Dobrmansky pravděpodobně neumí. Starší panička i po osvěžení vypadala jak v posledním tažení a to jsme byli teprve v půli cesty. To "lepší" jsme měli ještě před sebou. Logická úvaha zněla, že když jsme šli celou cestu až sem z kopce, zákonitě musíme celou cestu zpátky do kopce. Chápali to všichni, kromě starší paničky. Neustále se snažila přesvědčit pánečka, aby se to s tím dokopcem "nějak udělalo". Pochopil to i Indy, a to je, prosím pěkně, chlap. A aby nebylo problémů málo, musela starší panička hned jeden vyrobit. Začala spekulovat, co že je to za vodu na tom statku. Jestli mají ve stavení vodovod, je to v pořádku. Ale co když to je ze studny? Kdoví, co do ní prosakuje. S naší paničkou to málem seklo. Bývalá hygienička se v její mámě nezapře.

V rámci uchování fyzického zdraví starší paničky a následného psychického zdraví všech ostatních se páníček s mladší paničkou rozhodli, že to vezmou zkratkou. Což znamenalo jít takřka kolmo vzhůru. Vzali to vinicí, prý tam nějaká cesta určitě bude. Co vám mám povídat. Samozřejmě nebyla. Uprostřed stoupání mě konečně pustili na volno v domnění, že mě ten krpál již dostatečně udolal. Ha, ha. Došli jsme na konec vinice, což bylo zhruba v půli kopce a st.panička se začala shánět po slíbené cestě. Hlášky typu "někde tady sakra musí být" a posléze "chybička se vloudila" starší paničku neuspokojily, ba měly přímo opačný efekt. Že tam žádná cesta nebude, bylo jasné hned od počátku. Komu by tam také sloužila. Vsadím se o jednu zakousnutou slepici, že tam noha "domorodce" nevkročila, co je svět světem. Nebudu to dlouho natahovat, před námi se tyčila nefalšovaná středomořská džungle, pro lov čehokoliv jako stvořená. Zavelet k návratu zpět by byla smrtelná rána pro páníčkovo ego a tak s hrdostí mužům vlastní prohlásil, že v tom nevidí problém a dal se do prošlapávání cesty. Ono mu ostatně ani nic jiného nezbývalo. Stačilo se podívat na výraz "nadšení" ve tváři starší paníčky a šel by i peklem.

Naše panička si srolovala kalhoty až ke kotníkům, utáhla gumičky a mohli jsme vyrazit. Příliš pozdě si uvědomila hrozící riziko. Stačila jen říct: "Pozor na Niko...", ale to už ze mě nebyla vidět ani špička ocásku. Co tady bylo voňavých zákoutí a chodbiček. Hned mi bylo jasné, že na důkladné prozkoumání bude potřeba víc než jen pár minut. Lákala jsem i ostatní, ale trošku při síle byla už jen Myška a i ta to po chvilce vzdala a vrátila se. Bačkora jedna. Než se všichni doškrábali nahoru a řádně se vydýchali, byla jsem skoro hotová. Kdyby na mě pořád neřvali, nemuseli se tolik zadýchat. Jsem snad hluchá nebo co? Dala jsem jim ještě 10 minut na oraz a dohnala je. Dvacetiminutové slídění. Co to je? Umím i víc!

Po příchodu domů předvedla starší panička dokonalou ukázku zhroucení z totálního vyčerpání. Padla naznak na gauč, třásla se jak drahý pes a vůbec nás nevnímala. Pořád křičela, že chce pivo, místo do pusy si ho lila do oka nebo na břicho. S minerálkou to bylo stejné. Všechny její další požadavky naše panička promtně plnila, bohužel většinu toho co jí napodávala, po nás bylo házeno zpátky. Včetně brejlí a mokrého ručníku. Když se po půl hodině starší panička trošku zmátořila, okamžitě nám všem vynadala. Proč jsme jí prý nedali napít, proč nemá mokrý hadr na hlavě a proč jí sebrali brýle. Páníček s naší paničkou vysvětlovali horem dolem, ale nebylo jim uvěřeno. Nepomohl jim ani jasný důkaz: pivní veleflek na břichu.

VÍCE FOTEK NALEZNETE VE FOTOGALERII

 

Adresa

Svárov u Unhoště, asi 10 km od Prahy směrem na západ,
hned vedle potoka (pozor, v létě často vysychá)

Facebook

Samozřejmě nás najdete i na facebooku.

Facebook Valentinka kennel facebook

Volejte na mobil:

+420 603815473

Jste zde: Home Počteníčko Twinky vypráví 10 ...